Narcisová zahrada

Už několikrát mi dcera volala a přesvědčovala mě:

„Mami, musíš se přijet podívat na narcisy dříve, než odkvetou.“

Chtěla jsem, ale byly to dvě hodiny jízdy autem.

„Přijedu příští úterý“ slíbila jsem, když mi volala potřetí.

Příští úterý bylo chladné a deštivé,

ale dala jsem slovo a tak jsem jela.

Když jsem konečně dorazila do Carolynina domu,

objala a pozdravila se s vnoučaty,

řekla jsem jí „Zapomeň na narcisy, Carolyn!“

„Není vidět na cestu, je mlha a zataženo a nic na světě,

kromě toho, že jsem chtěla vidět tebe a děti,

by mě nepřinutilo ujet ani centimetr navíc.“

Moje dcera se klidně usmála a řekla:

„V tomhle počasí jezdíme pořád, mami.“

„No, mě nedostaneš zpátky na silnici,

dokud se to nevybere a pak zamířím rovnou domů!“

Ujistila jsem ji.

„Doufala jsem, že mě vezmeš do servisu pro auto.“

„Jak je to daleko?“ „Jen pár bloků“ řekla Carolyn.

„Budu řídit, jsem na to zvyklá.“

Po několika minutách jízdy jsem se musela zeptat:

„Kam jedeme? Tudy se nejede do servisu!“

„Jedeme do servisu oklikou.“ usmála se Carolyn,

„kolem narciců.“ „Carolyn“, řekla jsem striktně, „prosím, otoč to.“

„To je v pohodě, mami, slibuju. Nikdy by sis neodpustila, že jsi o tohle přišla.“

Asi po dvaceti minutách jsme zahnuli do malé štěrkové uličky a před námi se objevil malý kostelík.

Na vzdálenější zdi kostela visela cedule, na které bylo napsáno „Narcisová zahrada“.

Vystoupili jsme z auta, každá jsme vzala za ruku jedno dítě a následovali jsme Carolyn po cestě.

Když jsme zahnuli za roh, podívala jsem se nahoru a zalapala jsem po dechu.

Přede mnou se rozprostírala nádherná podívaná.

Vypadalo to, jako by někdo vzal ohromný hrnec zlata a polil

jím vršek hory a stráně pod ním.

Květiny byly vysázeny ve velkolepých, vířivých vzorech,

tmavě oranžové, bílé a mnoho odstínů žluté.

Každá barevná odrůda byla vysázena ve skupině a vypadala

jako samostatná vlna v květinové záplavě,

5 akrů osázených květinami.

„Kdo si s tímhle dal tu práci?“ Ptala jsem se Carolyn.

„Jedna žena,“ řekla Carolyn, „patří jí ten pozemek. To je její domek“

Carolyn ukázala směrem k dobře udržovanému, dřevěnému stavení

s šikmou střechou, které uprostřed té nádhery vypadalo malé a skromné.

Na zápraží jsme si všimly cedule.

Byla nadepsána „Odpovědi na otázky,

které vím, že byste chtěli znát.“

První odpověď byla prostá. Bylo tam napsáno: „50 000 cibulí“.

Druhá odpověď byla: „Jedna po druhé, jednou ženou.

Dvě ruce, dvě nohy a velmi malý mozek.“

Třetí odpověď byla: „Začala jsem v roce 1958.“

Tady to bylo, narcisový princip.

Ten moment pro mě znamenal zážitek,

který změnil můj život.

Přemýšlela jsem o této ženě,

se kterou jsem se nikdy nesetkala, která před více než čtyřiceti lety

začala cibulku po cibulce uskutečňovat vizi krásy a radosti

na obyčejném vršku hory.

Sázení jedné cibulky za druhou,

rok za rokem, změnilo svět.

Tato neznámá žena navždy změnila

kousek země, na které žila.

Princip narcisové zahrady nám něco ukazuje.

Učit se jít dopředu k cíli a touhám krok za krokem

- často je to jeden dětský krůček za druhým

- učit se dělat to s láskou a využít běhu času.

Když znásobíme malé chvilky malým přídavkem denního úsilí,

tak zjistíme, že můžeme dosáhnout nádherných věcí.

Můžeme změnit svět.

„Je mi z toho trochu smutno,“ přiznala jsem Carolyn.

„Co jsem mohla dokázat, kdybych před třiceti lety měla nějaký cíl

a pracovala na něm jednu cibulku po druhé, celá ta léta.

Jen si představ, co jsem mohla dokázat!“

Má dcera shrnula poselství dne svým obvyklým,

přímým způsobem. „Začni zítra.“

Nemá smysl přemýšlet o ztracených hodinách včerejška.

Mnohem lepší je místo lítosti se zeptat

„Co s tím udělám dnes?“

zdroj: IK